SLUNEČNÁ NEDĚLE

Skončil zase jeden teplý, květnový den. Dnes byl ale docela odlišný od těch ostatních v týdnu. Moje mamka slavila narozeniny. Jako vždy, dopoledne bylo plné shonu, chystání a v případě mé mamky, taky nervů.

Sešla se celá naše blízká rodina. Babičky, děda, tety, strýc, bratranci... Neděle jak malovaná. Všude plno křiku, jídla, smíchu. Bavilo se o sportu, květinách a bylinkách, které babička, teta a mamka pěstují a snad jim nikdy nevykvetou, o jídle a všichni věděli všechno. Jak já mám ráda, když se všichni navzájem poučují, co je správné a co ne. Všichni si vyměňují své názory a pak se tomu smějí. 

Miluju to, jak se všichni baví, všude je plno křiku, každý se směje, baví, pojídá sladké a slané věci, co jsme všechno nachystali a napekli. Alespoň na chvíli mám ráda, když nejsem sama, když je kolem mě plno lidí, když je kolem mě hlučno. Přiznám se, mám ráda ticho, ale jednou za čas potřebuji přesně tohle. Třeba jen na hodinku, dvě, tři nebo čtyři, tak jako dnes.

Teď už sedím, sama v pokoji, mám zapálenou svíčku, v tichosti popíjím čaj a vzpomínám na ten hluk, na ty hlasy. Teď se však zpátky ponořuji do svého ticha. Za pár dnů mi začne všechno zase chybět. Ti lidi. Moje milovené babičky, co by mi snesly modré z nebe. Ti malí caparti, co si hledají pořád nějakou hru, aby se zabavili a lanaří mě, abych si s nimi hrála na schovku.

Ale vím, že další víkend opět budeme spolu. Bude zase nějaká oslava, nějaká grilovačka. A nebo jen tak. Navštívíme se, protože si budeme chybět. 

A co vaše neděle?